CZ EN DE


Victoriovo Officium defunctorum (Služba zemřelým) je vrcholným dílem renesanční vokální polyfonie. Zádušní mše za španělskou císařovnu Marii z roku 1603 je zároveň jakýmsi symbolickým requiem za veškerou renesanční hudbu. Mohutná šestihlasá kompozice završuje celoživotní Victoriovo dílo, v němž se věnoval výhradně duchovní hudbě.

Celek requiem je v provedení souboru Collegium 419 v souladu s dobovou liturgickou praxí doplněn o zádušní moteta, žalmy a chorální části.

T o m á s   L u i s   d e   V i c t o r i a M a r i e   Š p a n ě l s k á O f f i c i u m n a h r á v k a k ř e s t   C D

26. února 1603 zemřela císařovna Marie a již o tři dny později byla pohřbena v klášterní křížové chodbě. Samotný akt pohřbu byl pravděpodobně poměrně jednoduchý.
Velký pohřební obřad se poté konal ve dnech 22. a 23. dubna v kostele sv. Patra a Pavla (v místě dnešní madridské katedrály), protože klášterní kaple byla pro takovou událost příliš malá.
Pro tento tradiční katolický obřad mše za zemřelé zkomponoval Tomás Luis de Victoria své druhé requiem (první, čtyřhlasé zhudebnění tohoto textu Victoria složil a publikoval v Římě v roce 1583), neboli, jak dílo přesně pojmenoval – Officium defunctorum, tedy Službu zemřelým. Stejně jako v jiných zhudebněních textu requiem ze 16. století se Victoria neomezil jen na text samotné mše, ale zahrnul do díla také další části obřadu za zemřelé a rozhřešení. Officium zahrnuje samotnou šestihlasou mši za zemřelé, ranní čtení (Taedet animam meam), moteto pro obřad rozhřešení následující po mši (Versa est in luctum) a závěrečné responsorium (Libera me).
Officium defunctorum
titulní strana
Imprenta Real | Joannes Flandrus, 1605
Večer 22. dubna před pohřbem bylo tělo dopraveno do kostela a kolem katafalku se tradičně zpívaly nešpory a v brzkých ranních hodinách 23. dubna se odehrála ranní pohřební pobožnost zvaná Dirige (podle úvodního latinského textu prvního nokturna „Dirige, Domine…“). Poté, po zpěvu Laudes, byla sloužena slavnostní mše za zemřelé. Prázdný katafalk symbolizující císařovnu Marii v rakvi byl zahalen do černé látky a stál mezi kůrem a hlavním oltářem. Obřadu se účastnila celá královská rodina v čele s králem Filipem II oblečeným ve smuteční černé a stříbrné a za přítomnosti jeho sestřenice princezny Markéty, řádové sestry z konventu Descalzas Reales, a všech církevních a státních hodnostářů.

Čtyřhlasé moteto Taedet animam meam a zpěv Ego sum resurrectio zahájily samotnou bohoslužbu. Zhudebnění samotné mše je více kontrapunktické; její šestihlasá partitura (pro dělené soprány a tenory) sice vždy zahrnuje základní chorální nápěv (určený druhému sopránu – s výjimkou ofertoria, kde chorální předzpěv zpívá alt, v obou případech šlo o chlapecké hlasy), ten se však v obecně pomalém rytmu a za přispění občasných ornamentů poté rozpouští v celé polyfonii.
První soprán se vznáší a vzápětí klesá kolem rozvíjejícího se parafrázovaného chorálního nápěvu a dodává celé struktuře nádhernou zářivost. Použití dvou tenorových partů napomáhá lehkosti a průzračnosti sboru. Po krátkém úvodním Kyrie v mohutném šestihlasém zvuku následuje Christe ve čtyřech horních hlasech přinášející do hudby ritualizovaný nářek. Victoriovo zhudebnění textu requiem má několik zvláštností. Autor úplně vynechal některé části, například celou sekvenci Dies irae, text Hostias et preces a opakování textu Quam olim Abrahae na konci ofertoria Domine Iesu Christe. Je pravděpodobné, že tyto části byly zpívány chorálně.
Officium defunctorum
úvod Requiem, soprán
Imprenta Real | Joannes Flandrus, 1605

Na konci mše se přítomné duchovenstvo shromáždilo kolem prázdného katafalku k Velkému rozhřešení. Právě tento akt byl s největší pravděpodobností doprovázen motetem Versa est in luctum, na odpovídajícím místě se tato část objevuje i v tisku z roku 1605. Jde o ohromující kompozici odkazující na strukturu pozdních Guerrerových motet.
Za zpěvu responsoria Libera me byl katafalk v kouři z kadidelnice zkrápěn svěcenou vodou. Victoria obrací naruby obvyklý postup a svěřuje jednotlivé části textu polyfonii, zatímco odpovědi jsou zpívány chorálně. Rituál předpokládá, že na tomto místě se veškeré shromážděné duchovenstvo účastní zpěvu chorálu, zatímco text je zpíván sborovými zpěváky. Chorální část obřadu končí textem Kyrie eleison, opět střídavě v chorálu i polyfonii.
Celá kompozice je prodchnuta Victoriovým géniem a zároveň hlubokým zármutkem nad smrtí císařovny, jíž autor věrně sloužil šestnáct let a z pozice jejíhož zpovědníka odmítal nabídky na lukrativní místa po celém Španělsku.

O dva roky později, v roce 1605, vychází celé dílo tiskem v Královské tiskárně (Imprenta Real) v Madridu v dílně královského tiskaře Juana Flamenca (Joannes Flandrus) se zvláštním věnováním princezně Markétě (Margarita de la Cruz), dceři zesnulé panovnice, která se stala řádovou sestrou v klášteře Descalzas Reales již v roce 1584, načež se stala jednou z třiatřiceti jeptišek, jejichž každodenní bohoslužby byly doprovázeny zpěvem dvanácti mnichů a čtyř chlapců. Ve věnování Victoria výslovně zmiňuje, že dílo složil „pro pohřební obřad tvé nejjasnější matky“.

Officium defunctorum je označováno za Victoriovu labutí píseň (ač z Victoriova věnování princezně Markétě vyplývá, že labutí je míněna zesnulá panovnice). V roce 1605 Victoria stěží mohl vědět, že mu zbývá jen šest let života, nicméně v nich skutečně už žádné dílo nezkomponoval. Jeho Officium defunctorum se přiřadilo k nejcennějším velkým dílům renesanční polyfonie. Jeho kultivovaná a důstojná strohost je prokládána vášnivou přesvědčivostí. Vyzařuje neobvyklou hudební a duchovní vyrovnanost a přizpůsobivost liturgickým potřebám. Je zároveň jakýmsi requiem za celé španělské Zlaté století, za starou dobrou renesanci.



Text na titulní straně sbírky:
Thoma Ludouici DE VICTORIA Abulensis, sacra Casaraea Maiestatis Capellani. Officium Defunctorum, sex vocibus. IN OBITV ET OBSEQVIIS. Sacra Imperatricis. NVNC PRIMVM IN LVCEM ADITVM. Cum permissu superiorum. MATRITI, Ex Typographia Regia. M. DC. V.
neboli:
Služba ze zemřelé pro šest hlasů od Tomáse Luise de Victoria z Ávily, kaplana svatého císařského veličenstva. Ke smuteční slavnosti a rozloučení se svatou císařovnou. Nyní poprvé vydáno na světlo s nejvyšším svolením v Madridu v královské tiskárně, 1605.


Text věnování (překladatel z latiny vítán!):
SERENISSIMAE PRINCIPI, AC DOMINAE D. MARGARITAE, IMPERATORVM MAXIMILIANI, & MARIAE Filia Madriti in Regio Monasterio Matris Dei de Consolatione CHRISTO iuxta institutum prima Regula D. CLARAE, militanti:
Thomas Ludouicus á Victoria Abulensis, humilis eius Capellanus, Salutem & incolumitatem precatur. Mos fuit antiquis gentibus (Serenissima Princeps) divis suis eiusmodi sacrificia et munera offerre, qualia ab ijsdem acceperant.
Sic Pani oves, Cereri fruges, Baccho racemos, Pomonae fructus, Apollini arcus et sagittas, gratae mentis indicia dare assueverunt, ita enim et divorum potentiam et benignitatem, pariterque beneficiorum modum et qualitatem omnium conspectui proposuerunt.
Mihi vero cogitanti, quomodo tua in me beneficia, aliqua ex parte compensare gestiam: nulla se commodior via ostendit, quam ut eiusmodi dona tibi offeram qualis mihi tua, et familiae vestrae Austriacae, benignitate contigerunt, Musica nimirum, et Harmonica. Et quum vestro propitio in me favore haec mihi otia facta fuerint, fructus eorundem vobis solum debitos, hilari et laeta fronte, tanquam mustum Baccho, aut Uniones Amphitritae, tibi donare. Rude nimirum, et levidense munus, nec tanta Heroina, aut tanta prosapia dignum. Quid enim sunt haec quae offerantur familiae Austriacae? perpetua gloria per tot saecula iam fulgenti a Regibus, Imperatoribus et Principibus totius orbis celeberrimis, prosapiam suam ducenti, et ad tale fastigium fortunae et Imperii evectae, quale nulla unquam humana vidit aetas, ita ut eam non modo clientes omnes fideliter colant, hostes tremunt et adorent, sed et ipsa invidia eam velit nolit omnibus orbis terrae familiis praeponit. Haec est illa quae Scipionum instar non milites sed Imperatores producit tales nimirum qui servilis iugi impatientes parere nesciunt, nec tamen cum inferioribus certare, instar Aquilarum, aut Leonum qui passeres, aut lepores venari dedignantur: aut instar Alexandri Magni, qui in ludis Olimpicis non nisi cum Regibus currere voluit: tales sunt Austriaci, non milites ensiferi, sed Heroes ensibus pariter et Sceptris adornati: nec tamen Ottomannorum instar Imperio inhiantes parricidiis intendunt, aut mutuis se vulneribus conficiunt, sed concorditer viventes horam Imperii placide expectant et tunc revera se quales sint ostendunt. Quid multa. Hoc solum addam, haec familia quibus artibus ad Imperium orbis terrae potentissimum aspiravit (hoc est pietate et modis legitimis) iisdem illud et retinet et gubernat.
Heroes illos innumeros belli et pacis artibus insignes, qui in hac familia floruerint, quid opus est recensere? Ut alios taceamus invictum illum orbis terrorem Carolum V. Qui instar novi Solis in Occasu fulgere coepit contra Solem Orientis, Herculis etiam columnas, audacia plusquam Alexandri superare ausus Plus ultra, pro Non ultra, inscripsit.
Magnanimum demum Philippum qui avitum Imperium, Nec spe, nec moetu sed armis et consilio rexit et auxit. Philippum denique III, paternae et avitae virtutis et fortunae spem suam prae se ferentem. Quid insignes illas Heroinas dicam? et inter alias Serenissimam Mariam Imperatricem matrem tuam, cuius illustris et nulli secunda 1126 Edizioni di musica polifonica e monodica – Victoria nobilitas quamvis eam ornet, quod Caesareo sanguine, longa et vetusta serie orta, Imperatorum etiam filia, neptis, nurus, coniux, soror et mater, Regum potentissimorum soror et socrus esset, summo tamen pietatis et religionis studio (quod Gentilitium vestrum fuit semper decus) generis sui gloriam, superavit et auxit. Celebris est haec ubique non generis modo sed progeniei nomine, quod quattuor filios, hodie superstites, orbis terrae lumina produxerit, e quibus unus Imperator, alii authoritate Regibus aequales, filias potentissimis Regibus nuptas, et e filia nepotem Regem maximum viderit. Magna quidem haec sunt, multo vero maior laus ei fuit, te in lucem protulisse te inquam quae generis tui claritatem et divitias excellens, etiam formae donum prae Christo contemnens, Principum maximorum nuptias recusans delitias et luxum aulicum fastidines, maluisti Christi coniugio vinciri vitam Monasticam eligendo (ut de tuis excellentibus virtutibus nihil dicam, neque enim Sol indiget taedarum lumine ut magis splendeat, nec mare influentibus rivis ut maius appareat, nec tuae virtutes ullis encomiis ut magis clarescant, quum illae sint omni laude et praeconiis maiores).
Huic tuo sancto proposito quum ego gratulari diu in animo habuerim, nihil mihi magis idoneum visum est, quam ut Harmoniam illam, quam in exequias Serenissimae tuae Matris composui, recognoscerem, et tanquam Cygneam cantionem, sub tui nominis patrocinio in lucem aederem. Accipe ergo (Serenissima Princeps) ieiunos hosce, sed tamen tui agri, proventus. Accipe inquam eodem animo quo Artaxerxes Persa, oblatam a rustico aquam accepit. Rusticus videns Regem terrarum orbem iam possidentem et victorias terrestres adeptum, nihil potuit illi optare praeter Imperium aquarum et tanquam earundem arrham, aquas hasce ei obtulit. Ego cum magnam terrae marisque partem pedibus Austriacorum subiectam video, quid optare possum, nisi ut coronis Diademata perpetuo cumulantes, ultimam tandem in coelo adipiscantur coronam, cuius ego arrham hanc, Musicam nimirum sacram et Harmonicam caelestem do. Tu vero non munus, sed animum dantis et humillimum in Serenissimam Matrem tuam defunctam, in te, tuosque omnes obsequium respiciens, his incoeptis fave, maiora, si Deus mihi dies longiores dederit, olim expectans. Salve et vale Serenissima Princeps. Madriti, idibus Iunii, anno reparatae salutis, 1605.
 
    NA ZAČÁTEK STRÁNKY