CZ EN DE


Victoriovo Officium defunctorum (Služba zemřelým) je vrcholným dílem renesanční vokální polyfonie. Zádušní mše za španělskou císařovnu Marii z roku 1603 je zároveň jakýmsi symbolickým requiem za veškerou renesanční hudbu. Mohutná šestihlasá kompozice završuje celoživotní Victoriovo dílo, v němž se věnoval výhradně duchovní hudbě.

Celek requiem je v provedení souboru Collegium 419 v souladu s dobovou liturgickou praxí doplněn o zádušní moteta, žalmy a chorální části.

T o m á s   L u i s   d e   V i c t o r i a M a r i e   Š p a n ě l s k á O f f i c i u m n a h r á v k a k ř e s t   C D

Marie Španělská na obraze z rodové habsburské obrazárny na zámku Ambras nad Innsbruckem.
Marie Španělská (21.6.1528-26.2.1603), císařská princezna a infantka španělská, ve své vlasti známá jako Marie Rakouská (Maria de Austria), se stala manželskou svého vlastního bratrance, budoucího císaře, českého a uherského krále Maxmiliána II.
Narodila se 21. června 1528 v Madridu jako dcera císaře římského a krále španělského Karla V. a jeho ženy, portugalské infantky Isabely. Byla vychována v duchu přísného katolicismu, pod vlivem názorů o osudové předurčenosti Habsburků stát v čele křesťanstva.

Od počátku čtyřicátých let byl předpokládán její pozdější sňatek s arcivévodou Maxmiliánem, i když se jistý čas uvažovalo o francouzském korunním princi Jindřichovi. K definitivní dohodě došlo mezi oběma bratry (a otci), císařem Karlem a králem Ferdinandem, na zasedání říšského sněmu v Augsburgu počátkem roku 1548, kdy bylo vyhlášeno zasnoubení jejich dětí.
Svatba se konala ve španělském Vallodolidu 13. září 1548 a ženich se ke sňatku osobně dostavil. Tento výrazně dynastický sňatek byl jedním z řady manželství blízkých příbuzných, která v 16. a 17. století upevňovala vztahy mezi španělskou a rakouskou větví Habsburků a která měla význam i pro případné nástupnictví na jedné či druhé straně.
Pro Maxmiliánova strýce Karla V. i otce Ferdinanda I. měl sňatek následníka Ferdinandových trůnů s infantkou i další význam: od manželského soužití mladého arcivévody s přísně katolicky vychovanou princeznou si slibovali, že postupně zaniknou sympatie, které v této době Maxmilián projevoval vůči nekatolickým vyznáním.. To bylo pro budoucího vládce habsburské monarchie nepřijatelné a sama Marie se s úkolem chránit manžela před protestantskou ,,nákazou" dokonale ztotožnila.

Portét Marie Španělské
autor: Juan Pantoja de la Cruz
Prado | Madrid
První léta po sňatku žili manželé ve Španělsku, kde Maxmilián zastupoval v roli místodržícího nepřítomného císaře Karla V. a jeho syna Filipa II. Roku 1550 došlo mezi císařem Karlem a Ferdinandem k roztržce, jež sice neměla dlouhého trvání, ale král Ferdinand přesto odvolal svého prvorozeného syna domů. Maxmilián se sice vrátil do Vídně sám, koncem roku 1551 se však vydal s doprovodem mnoha českých šlechticů do Itálie, aby si přivedl manželku spolu s dcerou Annou do své vlasti. Zatímco čeští šlechtici očekávali mladý pár v Janově, odplul Maxmilián do Madridu, odkud si po několika měsících odvedl svou manželku (očekávající narození syna, pozdějšího císaře a krále Rudolfa II.) a dceru do Vídně. Španělskou infantku doprovázela bohatá družina a v Janově čekajícím českým šlechticů se naskytla během cesty možnost seznámit se mladými příslušnicemi nejvýznamnějších španělských rodů, které cestovaly s princeznou jako dvorní dámy. Společenská akce natolik ovlivnila několik představitelů české šlechty, že po návratu do země došlo k více sňatkům Čechů se Španělkami. Mezi nejvýznamnější patřil sňatek Vratislava z Pernštejna s příslušnicí starobylého kastilského rodu Marií Manrique de Lara. Jejich dcera Polyxena o půl století později významně zasáhla do českých dějin.

Manželství Marie Španělské s Maxmiliánem bylo harmonické i přesto, že Maxmilián se občas nevyhnul střetům se španělským prostředím, kterým se Marie obklopila. Ale ani ona se nedokázala plně smířit s kompromisními stanovisky a nemalou dávkou tolerance, kterou její manžel vůči protestantskému prostředí projevoval. Prosadila však důsledně katolickou výchovu dětí, kterých spolu měli celkem šestnáct (a mimoto jednoho mrtvě narozeného a tedy nepokřtěného syna): Anna (*1549-†1580), Ferdinand (*1551-†1552), budoucí císař Rudolf II. (*1552-†1612), Arnošt (*1553-†1595), Alžběta (*1554-†1592), Marie (*1555-†1556), pozdější císař Matyáš (*1557-†1619), Maxmilián (*1558-†1618), Albrecht (*1559-†1621), Václav (*1561-†1578), Fridrich (*1562-†1563), dále Marie (*/†1564), Karel (*1565-†1566), Markéta (*1567-†1633) a Eleonora (*1568-†1580).

Marie Španělská
pamětní medaile (60. léta 16. století)
dílna: J. da Trezzo
nápis na minci:
MARIA AVSTriae REGina BOEMiae - CAROLI V IMPeratoris FIlia
Marie Rakouská, královna česká - dcera císaře Karla V.
Z obavy před manželovou náboženskou vlažností Marie prosadila odeslání mladých arcivévodů ke dvoru v Madridu na vychování - nejprve odjeli do Španělska synové Rudolf a Arnošt, později byli vystřídáni svými bratry Albrechtem a Václavem a sestrou Annou.
Po smrti svého otce Ferdinanda I. se stal Maxmilián císařem římským, králem českým a uherským. Také Marie byla korunována českou královnou (21.9.1562 ve Svatovítské katedrále), i když za manželova života pobývala v Praze jen zřídka. Po Maxmiliánově smrti (12.10.1576) se však na Pražský hrad přestěhovala a zvolila si jej za své vdovské sídlo. Spolu se svou dcerou Alžbětou, vdovou po francouzském králi Karlovi IX., se podílela na stavebních úpravách Hradu a financovala výstavbu renesanční kaple sv. Vojtěcha (zbořenou při dostavbě chrámu sv. Víta roku 1879). Upnula na zbožnost a na podporu katolické církve, čímž se silně zadlužila.

Po pěti letech pražského pobytu se však dostala do vážných sporů se svým synem, císařem a králem Rudolfem II. Fanatická a panovačná matka nutila neúspěšně dlouhé roky Rudolfa II. ke sňatku s jeho sestřenicí, španělskou infantkou Isabelou Clarou Eugenií, dcerou Filipa II., za kterého mezitím provdala svou nejstarší dceru Annu.
Neshody se nakonec se rozhodla řešit návratem do rodné země. Roku 1581 se vypravila spolu se třemi svými dětmi do Španělska, kde v klášteře Descalzas Reales prožila dalších více než dvacet let.

Klášter Monasterio de Nuestra Señora de la Consolación, známý spíše jako Monasterio de las Descalzas Reales de Santa Clara de la Villa de Madrid, se kterým byl závěr života panovnice nerozlučně spjat, byl založen jako konvent bosých klarisek roku 1559. Zakladatelkou kláštera byla Juana de Austria (1535-1573), sestra krále Filipa II.
Královská rodina
Maxmilán II, Marie Španělská a jejich děti - Anna, Rudolf a Arnošt
autor: Giuseppe Arcimboldo
Ambras | Innsbruck
V klášteře neplatila pro ženské konventy tak typická přísná separace, sestry se v omezené míře (především na mších) mohly setkávat s hudebníky, zpěváky a hojně i s učenci. Od klášterní budovy, kde přebývaly řádové sestry, však byly ostatní budovy (dům kaplana, zpěváků atd.) přísně odděleny. Odděleně se podávalo i jídlo. Denně se povinně sloužily alespoň dvě mše, většinou za doprovodu zpěvu i varhan. V roce 1578 na popud reformy papeže Řehoře XIII. nařídil král zdvojnásobit počet zpěváků na dvanáct, aby „každý hlas mohl být zpíván třemi pěvci“. Zdvojnásobeny byly také platy. Roční příjem zpěváka byl zvýšen na 400 dukátů, sbormistr – capellán mayor – pobíral 800 dukátů. Polyfonní hudba se zpívala na každý velký liturgický svátek, stejně jako na Velký pátek a Velikonoční neděli. Místo sbormistra bylo obsazováno tajnou volbou, a to doživotně. Pro kapelníka byl vyčleněn plat 10.000 maravediů za výuku mladých chlapců – zpěváků ve sboru. Plat varhaníka byl stanoven na 40.000 maravediů ročně. V roce 1601 byl počet chlapců – sboristů – zvýšen na šest, aby byla pokryta zvýšená poptávka po zpěvu při některých částech liturgického roku (např. ve Svatém týdnu). Tito chlapci dostávali roční plat 50 dukátů a měli povinnost účastnit se denních zkoušek a vyučování polyfonie, zpěvu a chorálu. Ve stejném roce byl také kolektiv hudebníků doplněn o fagotistu (bajón) s ročním platem 40.000 maravediů s povinností „asistovat sboru se svým nástrojem a sloužit při denní hudbě v kapli“.

Marie Španělská zemřela v ústraní kláštera 26. února 1603 a byla podle své závěti pochována přímo pod jedním z oltářů.
K pohřebnímu obřadu konanému 22. a 23. dubna 1603, zkomponoval Tomás Luis de Victoria hudbu k zádušní mši – Officium defunctorum.
 
    NA ZAČÁTEK STRÁNKY