CZ EN DE
Kryštof Harant
p r o j e k t     p r o g r a m     o   a u t o r e c h     o   ú č i n k u j í c í c h     t e r m í n y


Program přibližuje dílo čtyř významných postav hudebního světa vrcholné renesance na přelomu 16. a 17. století.
Dramaturgickým pilířem vystoupení je Harantovo zhudebnění mešního ordinária Missa quinis vocibus super dolorosi martir.
Mše je doprovázena několika šesti- a osmihlasými motety dalšího významného autora z prostředí pražského hudebního života té doby, Jacoba Handla-Galluse.
Závěrečnou skladbou programu je šestihlasé Magnificat německého skladatele Michaela Praetoria, které je s Harantovou mší tématicky spřízněno, neboť je napsáno na motivy stejné skladby, madrigalu Dolorosi martir z roku 1580 italského renesančního skladatele Lucy Marenzia.



Obsazení:
24 zpěváků (od sólového tercetu až po čtyřiadvacetičlenný sbor)
pětičlenný gambový consort (u varianty s instrumentálním doprovodem)

Doba trvání:
ca. 60 minut - a cappella; ca. 80 minut - s gambovým consortem



Příběh Dolorosi martir

Na začátku 16. století se v jihoitalské Venose narodil jeden z budoucích nejvýznamnějších lyrických básníků italské renesance - Luigi Tansillo (1510-1568). Jeho verše byly v tehdejší Itálii značně populární a nemálo se jich dočkalo i zhudebnění. Jeho osmiverší (ottava rima) začínající veršem "Dolorosi martir, fieri tormenti" (Bolestivá muka, palčivá soužení), popisující trápení nad ztracenou láskou, svým věhlasem předčilo mnohé. Bylo zhudebněno celou řadou význačných postav tehdejšího hudebního života, pod madrigal tohoto jména jsou podepsáni mj. Nanino, Ingegneri, Luzzaschi, Striggio nebo Soriano.

Jedním z prvních (ne-li úplně prvním) autorem, který zmíněné osmiverší použil, byl Luca Marenzio (1553-1599), hudební gigant vrcholné italské renesance. Dolorosi martir vyšel tiskem jako součást jeho úplně první madrigalové sbírky pro pět hlasů v roce 1580. Marenzio měl velké štěstí v tom, že byl ve službách mocného patrona, kardinála Luigi d'Este. Ten tisky jeho sbírek nejen podporoval, ale zároveň nechával šířit, často s osobním doporučením, po celé Evropě. První sbírka Marenziových madrigalů se tak stala součástí mnoha dvorních knihoven a sbírek, kde se s ní mohli seznámit všichni, kdo se do těchto místech v dalších letech dostali. Marenziovo hudební zpracování Tansillova textu takto zaujalo mnohé a popularita madrigalu byla na svou dobu opravdu mimořádná. Je jisté, že madrigal oslovil další autory, kteří v souladu s tehdejší praxí použili melodické postupy Marenziovy skladby do svých vlastích kompozic.

Český šlechtic, cestovatel, spisovatel, válečník, dvorní rada a hudební skladatel Kryštof Harant (1564-1621) se s Marenziovou předlohou seznámil pravděpodobně již v době svého pobytu u dvora arciknížete Ferdinanda Tyrolského na zámku Ambras u Innsbrucku, kde byl v letech 1576-84 pážetem a kde se mu dostalo rozsáhlého šlechtického, a tedy i hudebního vzdělání. Jeho hudební růst kulminoval však až po roce 1600, kdy se ve službách císaře Rudolfa II. v Praze dozajista seznámil s významným kapelníkem císařské kapely Phillipem de Monte (který se na jeho hudebním vzdělání mohl dokonce i podílet). Někdy v prvním desetiletí 17. století potom Harant zkomponoval své největší dnes dochované dílo - pětihlasou mši na téma Marenziova madrigalu, Missa quinis vocibus super Dolorosi martir.

Německý hudební skladatel a teoretik Michael Praetorius (1571-1621) mohl znát původní madrigal z některého vydání tisků, které putovaly po Evropě, nicméně docela lákavá myšlenka je i ta, že se pro použití Marenziových postupů rozhodl pod vlivem Harantovým. Praetorius byl prokazatelně na přelomu století nejméně jednou, spíše však několikrát v Praze a s Harantem se mohl velmi pravděpodobně setkat. Téma zpracoval o něco později, ve sbírce Megalynodia Sionia (tiskem 1611) se objevilo jeho šestihlasé Magnificat super Dolorosi martir.

Do programu našeho projektu vedle již zmiňovaných autorů patří ještě slovinský skladatel Jacob Handl-Gallus (1550-1591). Ten zůstal (alespoň v dochované části své tvorby) Marenziovým madrigalem nedotčen, ale v období (před)rudolfínské Prahy je postavou velmi významnou. Zemřel dříve, než se v Praze objevili Kryštof Harant a Michael Praetorius, dokonce dříve než by se mohl teoreticky potkat s Marenziem na jeho cestě ke dvoru polského krále. Pokud bychom opravdu hledali nějakou souvislost mezi Handlem a Harantem, potom snad jen jeden humorný oslí můstek: Slovinský autor se narodil s příjmením Petelin (později poněmčeno na Hähnel, Händl, Handl a polatinštěno na Gallus). No a Petelin ve slovinštině znamená totéž, co ve staročeštině Harant, tedy "kohout" :-)

Hudební inspiraci Marenziovým madrigalem dokazuje i citace z Dolorosi martir v posledním velkém díle jednoho z piliřů vrcholné renesance, jímž je Tomás Luis de Victoria (1548-1611). Součástí jeho Officium defunctorum (tiskem 1605) je moteto Versa est in luctum, které Marenziův hudební postup více než připomíná. Mimochodem, Victoria se s Marenziem dozajista znal ze svého dlouholetého působení v Římě a pro nás je zajímavé i to, že Officium defunctorum je requiem za Marii Španělskou, matku císaře Rudolfa II., která několik let žila na Pražském hradě a byla ve svatém Vítu dokonce korunována českou královnou. (Victoriova hudba není součástí projektu Dolorosi martir, Collegium 419 ovšem v roce 2006 uskutečnilo kompletní nahrávku jeho Officium defunctorum.)
 
    NA ZAČÁTEK STRÁNKY